04. července 2012 zdroj: Mladá fronta DNES

Říkali mu MAZLÍK

Kdysi nejpopulárnější ministr Vladimír Dlouhý oznámil kandidaturu na českého prezidenta. Nevyhledává konflikty podobně jako další prezidentský kandidát Jan Fischer. V něčem se však podobá i Václavu Klausovi: je také důležitou postavou polistopadové historie.

Ve straně, k níž v devadesátých letech patřil, míval Vladimír Dlouhý přezdívku „Mazlík“. Neříkali mu tak v Občanské demokratické alianci všichni, ale rozšířená byla hodně. Důvod? Měl, jak říkají pamětníci, „takovou jemnou tvář“: „Uzlík a Mazlík“ totiž byly dva obživlé polštářky z pohádky. „Moc se mi ta přezdívka nelíbila, ale už tehdy jsem se jí smál a i dnes se jí směju,“ říká dnes Dlouhý.

Vladimír Dlouhý oznámil na konci června, že chce kandidovat na úřad českého prezidenta. Včera začal sbírat podpisy, které jsou ke kandidatuře nutné.

Jak by asi vládl, kdyby ve volbách uspěl? Jisté je, že jeden díl zmíněné pohádky se jmenoval „Jak si Uzlík a Mazlík hráli na beránky“. Ale vážně – lépe je vrátit se do počátku jeho polistopadové politické kariéry, do prosince 1989.

Tehdy Vladimír Dlouhý plnil roli spojky mezi Občanským fórem, hnutím oponujícím komunistickému režimu, a Prognostickým ústavem, kde ekonomové přemýšleli o reformách hospodářství (právě tam také Dlouhý pracoval). Dnes vypráví, jak se setkal s nepsaným vůdcem Občanského fóra Václavem Havlem: „Václav Havel se zeptal: A co vy, pane Dlouhý? Vy byste nechtěl jít do vlády? A já mu říkal, že je mi teprve 36 let. A on na to – podívejte na Miklóse Németha (maďarský premiér, bylo mu 39 let),“ vypráví Dlouhý.

Komunista na katolické škole

Dlouhý studoval v roce 1978 jeden rok na Katolické univerzitě v belgické Lovani. Vládla doba tuhého socialismu: po roce 1989 musel vysvětlovat, do jaké míry šel komunistům na ruku, když mohl vyjet na tehdy velice „exkluzivní“ studia. Dnes říká, že mu bylo kvůli tomu „jen“ doporučeno vstoupit do KSČ (takže do ní vstoupil). A zdůrazňuje, že nabídka studovat přišla v době malého „uvolnění“ po podepsání lidskoprávní Helsinské dohody v roce 1975. „V Belgii jsem potkával i další české studenty, neodjel jsem tam sám,“ tvrdí Dlouhý.

Vždycky byl ambiciózním člověkem a ani to nepopírá. „Chlap má být ambiciózní,“ říká. Na druhé straně mezi nekriticky přesvědčené komunisty nepatřil. Jeho někdejší mluvčí Kamil Čermák, který dnes pracuje jako manažer ČEZ, vypráví, jak poznal Dlouhého pár dnů před začátkem konce komunismu, 11. listopadu 1989. Ekonom měl přednášku na vysoké škole. „Mluvil odvážně o vývoji a hospodářství a konkurenceschopnosti československé ekonomiky. Pak jsem s ním natáčel rozhovor pro studentské rádio VŠE. Když jsme se pak bavili, tak jen poznamenal, abych při pouštění rozhovoru myslel také na to, že má rodinu a dvě děti,“ říká Čermák.

Plánovač oceli

Byl Dlouhý opravdu „Havlovým politickým dítětem“, nebo spíš ministrem z vůle KSČ, která se snažila částečně udržet u moci? „Vladimír Dlouhý byl především ministrem z vůle Vladimíra Dlouhého,“ popisuje jeho ambice výrazný politik z přelomu 80. a 90. let, který nechce být jmenován.

Do Občanské demokratické aliance, která byla v 90. letech jednou z menších stran vládnoucí koalice, se Dlouhému zpočátku nechtělo. „Bránil se, že už má stranické politiky dost, když z jedné strany právě vystoupil (KSČ),“ vzpomíná první předseda ODA Pavel Bratinka. Napodruhé už Dlouhý do ODA vstoupil. Jako člen vlády potřeboval větší oporu v parlamentu.

Dlouhý v ministerském křesle zakotvil a stal se jedním ze symbolů časné polistopadové éry a ekonomické transformace. Nelze mu upřít zásluhy, na druhou stranu třeba obyvatelé Kladna chtěli ironicky přejmenovat jednu ulici na „Dlouhého“, neboť ho vinili z pádu hutě Poldi.

Na tiskové konferenci v roce 1992 podle tehdejšího tisku Dlouhý řekl: „V roce 2000 by produkce hutních podniků v ČR měla představovat 5 milionů 800 tisíc tun oceli.“ Jako by byl tehdy myšlením pořád trochu „plánovač“, který jede v socialistických pětiletkách. Ovšem pozor. Skoro se trefil. Česko v roce 2000 vyrábělo 6,2 milionu tun oceli.

Prezidentského kandidáta nevykolejí ani dotaz na „divokou privatizaci“. „Já se snažím lidem ty kauzy vysvětlovat. Myslím si, že robustnost české ekonomiky vůči krizi je dobrým vysvědčením transformace,“ říká klidně Dlouhý.

Osloví masy, elitu neurazí

Dlouhý v roce 1997 opustil vládu a odešel do byznysu. Chtěl mít víc času na rodinu a chyběla mu podpora vlastní politické strany. Dnes působí zvláštně, že polozapomenutý politik Dlouhý patřil k šampionům žebříčků popularity.

„Dá se přirovnat k filmům Jana Svěráka. Osloví masu a neurazí intelektuály,“ charakterizuje Dlouhého Kamil Čermák. Podle Čermáka byl také Dlouhý patrně první polistopadový politik, který pochopil důležitost prezentace na veřejnosti. Zároveň jednal pragmaticky a nepouštěl se do spornějších témat. Jako by se podobal Janu Fischerovi. Jenomže zatímco Fischer se za svou komunistickou minulost omlouvá, kudy chodí, Dlouhý si tolik popel na hlavu nesype. Mimochodem, v něčem se také Dlouhý podobá Václavu Klausovi. Mají společný rys určité snaživosti. Dlouhý zdůrazňuje, že umí pět cizích jazyků a uběhl maraton. Kdysi také – k překvapení kolegů z ODA – zazářil tím, že jako hudební doprovod na mítink zajistil legendu rock’n’rollu Chucka Berryho. Sám hrál bigbít – měl prostě konexe.